Šly jsme celý den, až jsme v dálce uviděly hory. Klubíčko nás vedlo tím směrem. Nit klubka za námi opět zmizela. Byla to záhada. Večer Lili prohlásila, že ji už bolí nohy. Mě nohy nebolely, jsem trochu robot po tátovi. Nevím, co je to bolest.
Tu Lili zvolala: „Adriano, už nemůžu jít dál!“ rozplakala se. Sedla si na pařez u cesty. Pohladila jsem ji po vlasech jako mě hladívala moje máma. Kde je asi moje máma? Sedla jsem si vedle ní.
„Mám strach!“ zvolala Lili. „Co když nás sní vlci? Slyším jejich vytí!“
Nevím, co je to strach, ale dokázala jsem pochopit svou kamarádku.
Posadila jsem se k Lili na pařez a snažila jsem se ji nějak uklidnit. Začalo se stmívat. Na chytrých hodinkách jsem zapnula světlo. Sloužilo nám jako malá baterka.
„Zhasni to!“ vykřikla Lili. „Takhle nás spíš uvidí.“
„Kdo nás uvidí?“ zeptala jsem se klidným hlasem.
„No přece vlci!“ znovu se rozplakala.
„Poslouchej, slyším něco,“ ozvala jsem se.
„Co?... Co slyšíš, Adriano? …Já nic neslyším,“ řekla mezi vzlyky